U obrázku
Tam, kde se vlévá Martinický potok do řeky Želivky, stojí pod lesem chaloupka. Před lety bydlil v ní panský hajný František Kadlec. V senožatské myslivně byl tehdy mysliveckým mládencem pan Syrovátka. Jedenkráte pan příručí byl vyslán do hájovny, aby se vydal s hajným na noční hlídku. Asi o desáté vyšel z myslivny. Šel úzkou pěšinou přímo ke skalnatému ostrohu, pod kterým stála hájovna. Když procházel nad hájovnu a měl sejít po srázné pěšince na břeh potoka, objevil se před ním černý pes, jemuž z huby a očí sršel oheň. Poněvadž pan příručí byl srdnatý lesník, strhl pušku a střelil dvakrát po psu. Ten však neustal pobíhat kolem pana příručího. Na toho padla hrůza. Protože pes stále dorážel, dal se pan příručí na útěk k hájovně. Vběhl do světnice a nemohl hodnou chvíli leknutím ani promluvit. Protože černého psa v těchto místech vidělo více lidí, říkalo se, že snad nad hájovnou straší. A strašilo tam tak dlouho, dokud pan lesní Bambas nezávěsil na smrk u cesty svatý obrázek. Strašidlo zmizelo a nad bývalou hájovnou se od té doby říká U obrázku.
/Zálesí 1932/
Poklad
V době rozbrojů a válek schovávali naši předkové ušetřené grošíky, aby se nestaly kořistí divokých žoldnéřů. Protože nebylo záložen ani jiných peněžních ústavů, zakopávali své úspory na různých místech u svých příbytků. A z těch dob pocházejí také pověsti o velikých pokladech, které jsou uschovány u každé vsi. Také i v Senožatech lidé znají pověst o pokladu. Kdesi na polích mezi Děkančicemi a Senožaty jest prý zakopán. Leží v tom místě ze kterého bylo viděti starou kostelní věž. Podobně jako každý jiný poklad musí zůstati v zemi a je nemožno ho nalézti, tak i senožatský poklad asi marně bude čekati na své náhodné objevení. Místo, odkud bylo možno věž viděti, nelze určiti, protože stará kostelní shořela při požáru a nová věž liší se od staré velikosti.
/Zálesí r. 1932/
Mlynářka-čarodějnice
Milujete-li krásy přírody a pátráte po nich, najdete je jistě v plné míře v malebném údolí řeky Želivky. Jděte třeba ze Lhotic k Otavožatům a přejděte řeku u Závodí. Ubíráte-li se dále po levém břehu řeky, dostanete se k žulové skále, na níž prý čert otiskl kdysi své kopyto. Odtud také název skály Čertovo kopyto. 
V blízkosti skály stával prý kdysi Vacatův mlýn. Stopy po něm tu dlouho zůstaly.Vypravuje se, že ve mlýně žila mlynářka-čarodějnice. Komu chtěla, tomu mohla škodit i pomoci. Mohla způsobit, že krávy dojily místo mléka krev, dokázala mléko vytáhnout z dížky na vařečce jako provázek. Jindy zase slepicím naházela drobečky těsta, po kterých slepice snášely všude mnoho vajec. Do mlýna přicházeli mleči, krajánci, sekerníci, ale také občas i jiní lidé.Jednou to byl řezník s velikým řeznickým psem.Chtěl koupit nějaký kus jatečného dobytka. Mezitím co panímáma mlynářka s řezníkem jednala o ceně, vyhladovělý řeznický pes pobíhal po dvoře. Na zápraží našel slepičí zob: drobečky z těsta. Sežral je všechny. Panímáma si toho ani nevšimla, ale řezník to zpozoroval a mlčel. Vždyť přece je známo, že o kousek těsta není v mlýně nouze. Řezník si ve mlýně zamluvil pěkné tele.Proto odpoledne v dobré náladě se vracel přes Lhotice a Jiřice domů do Humpolce. Však co to? Div divoucí. Řeznický pes se každou chvíli zastavil. To by nebylo nic divného. Ale pes přisedl vždy na zadek a snesl v tom okamžiku pěkné, veliké slepičí vejce. Řezník nevycházel z údivu, ale to mu nijak nepřekáželo, aby vejce nesbíral, nestrkal je do kapes a posléze i do čepice. Ve vsích na Zálesí letěla zpráva, že mlynářka ve Vacatově mlýně je čarodějnice. Svědectví podal řezník. Viděl přece, že pes po drobtech, které na mlynářčině zápraží sežral, snášel slepičí vejce. Mlynářka byla odsouzena panstvem k smrti upálením. Soud dal vystavět u mlýna vysokou hranici ze dřeva kolem silného kolu, zaraženého pevně do země. Ke kolu byla řetězem přivázána spoutaná mlynářka. Když katané hranici zapálili, tmavý kouř brzy zakryl mlynářku. Netrvalo dlouho a plameny vyrazily k obloze. Lid přihlížel v úžasu katanskému dílu. Jeho úžas se však proměnil v hrůzu, když znenadání z hořící hranice vyrazil čert a zapálená polena se od něho rozletěla na všechny strany. Čert zařičel, vznesl se a udeřil kopytem do skály nad řekou. Zůstal tam otisk jeho kopyta na všechny budoucí časy.Mlýn od hořících polen shořel.
/Z kraje Šimona kouzelníka,1958/
Chalupa se šotkem
Na cestě ze Lhotic do Koberovic je dědina Lísky. V ní bydlel za napoleonských válek bezdětný chalupník, který měl šotka. Neživil ho zadarmo. Šotek krmil kobylu a hříbě. Stalo se, co se leckde v hospodářství může přihodit. Hříbě koplo silně chalupníka, ten zemřel a vdova po něm prodala chalupu Janu Pazderníkovi i se šotkem.
Nový hospodář nevěděl o šotkovi. Ten se však z chalupy nevystěhoval, ale v podobě chlapce vyváděl Pazderníkovi všelijaké nehezké kousky. Chalupník například chtěl snídat nebo obědvat, a nenašel lžíci. Šotek mu ji zanesl na náves. Také se odvážil na chalupníka a začal ho škrtit. Pazderník se tak přesvědčil , že se šotkem se nedá dobře žít a chtěl se jej zbavit. Přinesl si svěcenou vodu z Vojslavic, ze Želiva a z Kališť a z polí trávu trolici. A ejhle! Šotek se vystěhoval, ne však daleko, ale k sousedovi. Ani ten nebyl s příživníkem spokojen a vyhnal ho. Potom prý se šotek usadil u hajného ve Speřicích a hlídal tam dlouhou dobu lesy.
/Z kraje Šimona kouzelníka,1958/
